Na sklonku léta roku 2016 jsem si našel společnosti, které nabízejí udělání kapitánských (skipperských) průkazů. V naší republice jich je neuvěřitelně mnoho, jenže v říjnu je již dost pozdě a moc kurzů se touto dobou již nekoná. Nakonec jsem skončil u firmy YachtNet. I na říjen tam byl kurz a světe div se, nebyl obsazen. Hned jsem napsal žádost o zařazení do kurzu. Vyhovoval by mi i termín, jsem pedagog a podzimní prázdniny byly pro mně úplně ideální. Dostal jsem však smutnou odpověď, na internetu není tabulka zaktualizovaná a podzimní kurz je již obsazen. Co bych také chtěl, do čtrnácti dnů si začít plnit klukovský sen? To bude trvat určitě mnohem delší dobu, minimálně do jara. V úterý před podzimními prázdninami jsem měl však telefonát z YachtNetu, jeden účastník má zdravotní problémy a nemůže se kurzu zúčastnit. Nezaváhal jsem a okamžitě jsem svoji účast přislíbil, odjezd byl za čtyři dny. Dostal jsem kontakt na ostatní členy našeho kapitánského kurzu a tím vše začalo. Domluvili jsme se na srazu v Brně a od tud pojedeme pro kapitána a dál do Chorvatska a do Šibeníku. Do Brna jsem vyrazil se synem, který měl odvést auto v dostatečném předstihu. Cestu jsem nestudoval, do Brna jezdím často. Příjezd do Brna byl v pohodě a ještě jsem měl dostatečnou časovou rezervu. Čím víc se přibližovala hodina setkání, tím víc jsem byl nervózní, že by všichni přijeli až na poslední chvíli? Několikrát jsem projel parkoviště, obhlédl zaparkovaná auta, ale nikdo v žádném nebyl. Do smluvené hodiny zbývalo pět minut, říkám si, podívej se do navigace. Tak jsem otevřel telefon a málem mi vypadly oči z důlků, stojím na špatném parkovišti. Startuji, zařazuji rychlostní stupeň a vyrážím v mlhavém oparu na dálnici. Musím zpět na Brno a pak se posunout na další sjezd. Stojím na sjezdu na Vídeň a mám stát na Bratislavu 🙂 . Vůbec jsem si to neuvědomil a cestou si nadávám. Mezi sjezdy jsem se prohnal rychlostí uragánu, ještě, že jsem nikde nepotkal policii, nejspíš bych nikam na loď neodjel. Na dalším sjezdu už nebylo těžké najít dodávku připravenou vyrazit na cestu. Nasedám tedy k nim a vyrážíme pro kapitána na jih Moravy. Tomáš, náš šofér byl pečlivější a cestu k domu našeho kapitána měl perfektně nastudovanou a mezi zahrádkami jel na jistotu. Kapitán Jirka, byl překvapen, že jsme přijeli na čas, nikdo to prý zatím nestihl a očekával, že přijedeme aspoň s půlhodinovým zpožděním. Cesta do Šibeníku mohla začít. Cesta byla klidná a bezproblémová. Do Šibeníku jsme dojeli kolem poledne a kapitán šel převzít naši loď.
Hned druhý den začíná výcvik. Jirka (http://www.baharis.cz), náš kapitán, zjišťuje, kdo si chce udělat chorvatské doklady na loď. Jen jeden člen našeho týmu, to není mnoho. Během tří dnů však dochází k zvratu a v úterý jdeme na zkoušky na kapitanát všichni. I koncem října tam bylo uchazečů hodně, kolegové z ČR pod vedením Romana Verby, Rumuni, Chorvaté. Bude se zkoušet v několika místnostech. Jako první jde na zkoušku Chorvatka. Za chvilku vybíhá ven a hrozně se rozčiluje, nic nedostala a bude muset jít znovu. Napětí se stupňuje a zkušební komise si začíná volat i nás. Co se dělo u komise? Na internetu je toho popsáno hodně a snad vše je pravda. Chorvaté si z toho moc nedělají a zkouška není zase tak těžká. Souřadnice, spelování, přednosti, volání o pomoc, …
Vracíme se na loď a pak ještě jednou na kapitanát pro doklady. Všichni pečlivě kontrolujeme naše doklady, občas se stane, že úředník nahradí nějaký národní znak jiným a dojde ke zkomolení. V našem případě proběhlo vše bez problémů. Snad jen velikost by mohla odpovídat standardní velikosti dokladu (občance, řidičáku).
Teď již s doklady vyrážíme na moře a plujeme na Murter, souostroví Kornati a užíváme si neskutečně krásného počasí. Po cestě na kotvišti navštěvujeme hospůdku, kde jsme sami, nikdo v tuto dobu už prostě neplachtí. To však nebránilo majitelům vybírat poplatek za bójku.
Týden utekl jak voda a vracíme se domů s důležitým dokladem skippera (voditel brodce).
